dum_spisovatelu

Maks Ščur

ZÁPISKY Z TVŮRČÍHO DOMU

V takzvaném domě spisovatelů jsem se ocitl čirou náhodou. Jak se ukázalo, jeden můj mnohem starší a známější kolega dostal konečně nabídku na dlouhodobé stipendium do Států, a jeho místo, které už pro něj zarezervovali zde na dobu tří měsíců, se uvolnilo. Nevím, proč v průběhu upoceného shánění náhradníka volba organizátorů těchto pobytů z naší strany padla zrovna na mě. Nejspíš proto, že kromě mě všichni v tomto útulku pro tvůrce už byli, a ještě snad proto, že můj známý, vlivný redaktor nezávislého nakladatelství, ověnčený snad všemi možnými domácími literárními cenami a jednou zahraniční, laskavě upozornil zdejší spisovatelskou organizaci na mou situaci. Prý že jsem chudák, kterého vykopli z univerzity za článek v dneska již neexistujících novinách, pracovat že prý neumím a nemám v oblibě, takže mi neuškodí tři měsíce hrazeného přemýšlení o mé spisovatelské a jiné budoucnosti – samozřejmě za předpokladu, že toto přemýšlení bude zaznamenáno v paměti tohoto počítače, na němž už vzniklo nejedno mistrovské dílo evropského krásného písemnictví a do nějž teď přepisuji rozmazané stránky mého sešitu, které jsem včera polil vínem, úlitbou to bohům, udělanou na oslavu mého ubytování zde. (Ještě že jsem nepolil počítač, to by z mého kapesného určitě odečetli a do konce tvůrčího pobytu bych musel pít jenom vodu.)

Nejvíce můj úspěch „dojal“ pochopitelně matku. Byla nesmírně překvapená, že její jediný synáček, kterého už léta netitulovala jinak než „budižkničemu“, a to ještě byl ten nejjemnější výraz, a který troufale říká těm svým sprosťárnám „próza“, najednou zamíří na pozvání někam do zahraničí, a to v době, kdy cena víza zase šíleně stoupla a začalo se povídat o tom, že prý jsme se my, proevropští intelektuálové a bojovníci za demokracii, ocitli na té horší straně nové železné opony. Nemyslím, že mi záviděla, spíš se bála, že už se nevrátím. Trvalo mi dlouho, než jsem ji uklidnil, že nikam emigrovat nehodlám, i když jsem vlastně nemusel, protože zabránit mi v odjezdu by stejně nedokázala, tentokrát jsem její peníze na cestu nepotřeboval. Měla se vlastně radovat, že si aspoň trochu odpočne ode mě a mých věčně ožralých kamarádů, jež táhám domů pod záminkou, že to jsou stejně významní tvůrci jako já, kteří momentálně nemají kde přespat. Pravda, povolání básníka nebo spisovatele u našeho nábožensky založeného seč nevěřícího lidu je stále ceněno stejně jako profese blázna, takže najít tam nocleh pro samozvaného kouzelníka slova není až zas takový problém. S potěšením musím konstatovat, že i tady na Západě jsou tvůrci pořád ještě chráněni a opečováváni, dokonce o hodně líp než je tomu u nás.

Abyste si ale nemysleli, že jsem nějaký úplný nováček co do tvůrčích pobytů: už je tomu pár let, co mi vytiskli v jednom samizdatovém plátku první povídku, a právě tenkrát jsem se poprvé dostal na něco jako soustředění mladistvých grafomanů do spisovatelského domu. Ovšem ten náš dnes už bývalý spisovatelský dům se vůbec nepodobal zdejšímu: pocházel ještě ze sovětských časů a byl to spíš vlastně takový palác ve stylu socialistického konstruktivismu, i když se v době mé návštěvy už začal rozpadat. Byl to dárek pracujících píšícím, který hned po mé návštěvě pracující píšícím zase vzali. Ale dokud fungoval, byl to možná největší dům spisovatelů v Evropě, žádná horská chata, i když je narozdíl od našeho paláce aspoň pořádně vytopena. Někdy se divím, jak to že jsme s takovým honosným spisovatelským domem nedokázali vychovat aspoň jednoho vskutku světového autora... Ale teď už je pozdě, teď musíme pro nápady a klid na psaní jezdit někam do ciziny... Vlastně, zapláťpámbu, jinak bych se do ní ani po deseti letech takzvané tvůrčí činnosti nepodíval.

Tady v pensionu, ne jako tenkrát ve spisovatelském paláci, kde nás bylo něco kolem třiceti, jsem naštěstí sám, až na mého souseda, asi 40letého chlapa metrosexuálního vzezření, o němž nedokážu říct nic bližšího. U nás se takovým týpkům říká francouzským slovem „pigeon“ anebo dokonce „nouveau riche“. Nevím, odkud pochází, ale vypadá jako světoobčan. Má takový ten rozcuchaný účes génia, co známe z časopisů a obálek knih, a elegantní rebelantské brýličky, které odpoutávají pozornost od jeho slušně tvarovaných svalů. Obojí, brýle i svaly, mu závidím. Nevídám ho často, protože máme přímo opačné biologické rytmy a zřejmě i všechno ostatní, kromě krátkozrakosti, profese i pohlaví. Musím říct, že být s ním o samotě v tomto prázdném velkém domě se mi ani trochu nelíbí: po takovém „Americkém psychu“ se od těchto týpků dá čekat cokoliv. Kdyby byl nějaký úchyl a napadlo ho třeba mě znásilnit nebo zabít, tak bych ani nemohl zavolat o pomoc, vždyť tady není ani telefon, i když podle mého názoru zrovna v takových místech je nutně zapotřebí. Ono se totiž jen zdá, že tihle spisovatelé jsou takoví ti mírumilovní knihomolové, předvídatelní jako jejich knihy... Člověk nikdy neví.

Nikdy neodpustím Wolfovi naši zatím chronologicky poslední konverzaci. Tento nafoukaný literární magnát, jehož jsem vytvořil, jako Golema, z ničeho, těmito vlastními prsty, které teď šátrají po klávesnici a snaží se najít ten jediný správný klíč k šifře nové, v pořadí desáté knihy, tenhle jakéhokoli vkusu a základního literárního vzdělání prostý bývalý obchodník s oblečením mluvil se mnou tak, jako bych byl jeho pokojská. Obvinil mě ze všech svých neúspěchů poslední doby, snad i z toho, že jsem způsobil pád cenných papírů na všech světových burzách, ale hlavně samozřejmě z toho, že nedokážu napsat už nic zásadně odlišného od předchozích knih, něco vskutku originálního, co by aspoň vzdáleně napodobilo čtenářský úspěch mé prvotiny. Tvrdil, že jím zaplacené pracovní pobyty v Tunisku, na Jamajce a v Singapuru byly z tvůrčího hlediska naprosto jalové, když opomine sérii krátkých reportáží pro bulvární tisk, které jsou obsahově tak prázdné, že vydávat je jako zvláštní knihu by byl výsměch; že bohatě ilustrované cizojazyčné překlady mých předchozích děl už se léta téměř automaticky zařazují do žebříčku deseti nejprodávanějších zlevněných titulů mezi paperbacky; že film podle mé poslední knihy, spoluautorem jehož scénáře jsem byl, navzdory návštěvnosti úplně rozdrtila kritika; že svými štiplavými politickými komentáři jsem nadělal sobě a rovněž i jemu nepřátele ve vlivných kruzích napříč politickým spektrem a že jeho nakladatelství, které on založil prý také proto, aby mi dal šanci neumřít hlady a stát se v tomto životě poctivým člověkem (pokud si dobře vzpomínám, bylo to úplně naopak), brzy zbankrotuje, pokud nezměním svůj postoj k plnění svých pracovních závazků, které mimochodem jsou dané kontraktem, v němž stojí, že mu mám položit na stůl nejméně (!) jednu 300stránkovou knihu ročně, což se, musím se přiznat, v průběhu loňského roku skutečně nestalo, ale to ještě neznamená, že měl pravdu ve všem řečeném výše.

Ostatně, nemá cenu opakovat všechny ty nesmysly, které se nestyděl pronést. A i kdyby měl pravdu! Nejvíc mě pobouřil ten jeho panovačný tón, jako bychom se nekamarádili v průběhu těchto 15 let, nejezdili nakonec společně do toho Singapuru, neprochlastali za tuto dobu podstatnou část mých honorářů...

A co myslíte, jak to všechno vysvětlil? Sex!, řekl Wolf, otáčejíc se na své kancelářské židli za 200 eur, kterou jsem mu dal k narozkám. Sex, drahoušku. Nejdřív jsem nechápal, co má na mysli, jelikož nedostatek sexu jsem nepociťoval již od doby vydání mého prvního románu „Zloděj ložního prádla“. Ale Wolf měl na mysli pravý opak: podle něj, můj neuspořádaný pohlavní život vyústil do neuspořádanosti ve všech ostatních sférách mého života, a pokud nechci, aby mě poslal za svým známým, profesorem Vypichem, odborníkem na odvykací kůry všeho druhu, musím souhlasit s jeho nabídkou strávit tři měsíce v tomto vzdáleném smradlavém pensionu v cizině, který jeho majitelé honosně nazývají „dům tvorby“, po čemž mu mám poslat mail s textem svého nového románu. Poprvé v životě mi odmítl zaplatit poloviční gáži předem a doporučil mi, abych žil z úspor, jako nějaký začátečník! No nic, sám si zvolil vlastní osud. Naučím ho, jak se zachází s literárními hvězdami první velikosti. Napíšu knihu, možná, nejlepší knihu ze všech, co jsem napsal doposud, ale nabídnu ji jinému nakladatelství, které mi zaplatí aspoň třikrát tolik jako on! A pokud jde o sex, to je všechno jeho závist, neměl dovolit své současné manželce zatáhnout ho do Las Vegas. Teď má co dělat, aby dokázal udržet všechny svoje vztahy a někdy i všech pět smyslů pohromadě, aby na to nedej bože nepřišla jeho choť a nezažádala o rozvod: to by ji měl rovnou zabít, jelikož není morálně připraven postoupit jí půlku svého jmění, pracně nahromaděného díky přízni čtenářského publika a mně. Jenže když mě co nejdřív odsud nedostane, přijde o mnohem více, totiž nejen o prachy, ale i o kamaráda, vlastně, nejbližšího člověka, kterého ve svém podělaným životě má... Opravdu, zrovna od něj bych to nečekal...

Vycházím z baráku, když se začíná stmívat, kolem 5. hodiny večer, a mířím do městečka. Musím se trochu porozhlédnout po okolí dřív než se pustím do psaní, pokud ovšem na to vůbec dojde. Všechno kolem mi připadá stejné jako tenkrát, když jsem byl na Západě poprvé, před 10 lety. Tenkrát to bylo Holandsko. Pamatuji si, že všecko vypadalo úplně jako zde, akorát v hospodách se směla kouřit tráva. Říkali jsme si, že brzy to bude povoleno po celé Evropě, a světe, div se, brzy tady zakážou kouřit i cigarety. Od té doby jsem nebyl v podstatě nikde. Dá se říct, že svým mládím jsem si utřel prdel. Ne že bych ho byl vyměnil výhradně za psaní – spíš za chlast, lehké drogy, pár krátkodobých vztahů a nedokončené studium. Ještě, že jsem díky papíru o mých četných nemocech nemusel do armády. Ostatně, život v naší společnosti je beztak dost otupující, takže by klidně šel srovnat s armádou. Je to taková ta alternativní služba vlasti, do které se každý chtě nechtě dává od narození.

Říkám si, co by bylo, kdybych tenkrát, před 10 lety, přece jenom neodjel domů se všemi herci našeho studentského divadýlka, ale sebral bych odvahu a zůstal v Evropě? Přišel bych o 10 let nuzného a nervy drásajícího života s mou matkou, o zkušenost z blázince a o jiné podobné radovánky. Naopak tady za tu dobu se ze mě mohl stát významný emigrantský autor, který by snad konečně vzal svou roli vážně, založil exilové nakladatelství na šíření svých vlastních děl a v četných rozhovorech by pokrytecky nadával na režim, který ho donutil k odloučení s milovanou vlastí...

O čem bych mohl v tom případě psát? O zdejší realitě? O trablech místních kravaťáků? Napsal bych něco vůbec? Pamatuji si, jak jsem tenkrát v Holandsku nedokázal ze sebe vysoukat ani řádku, jako by mi tamní prostředí vzalo dokonce schopnost chůze, jako bych byl v kosmu... A proto jsem si řekl, že pojedu zpátky, jelikož jsem si v hloubi duše věřil, že pořád dokážu psát líp než kdokoli jiný, a že moje literární budoucnost je spojená s mými hrdiny, které jsem zanechal o tisíc kilometrů na východ...

Proto dodneška píšu většinou mírně přitroublé povídky o svých kamarádech alkoholicích, bláznech, feťácích, kurvách, mladistvých delikventech, rockových hudebnících a jiných odpadech naší vzkvétající společnosti. Ty jejich životní osudy naštěstí poskytují dost materiálu. Jasně, už mě to nebaví tolik jako dřív. Nu což, klidně bych toho i nechal. Nedosáhl jsem snad maxima toho, co si může dovolit takzvaně nekomerční autor, píšící v mém jazyce? Knížku jsem nevydal, to ne, ale to u nás není tak snadné, navíc to ani nepatřilo k mým cílům. No tak aspoň jsem zažil nějaké to čtení, nějaký ten festival, nadšení učitelek – mohl jsem se cítit jako hvězda, jenže necítil. Řeknu vám, je to nuda, být spisovatelem v takové zemi, jako je ta naše. Co jsem doopravdy v hloubi duše po celá ta léta skutečně chtěl, tak to ocitnout se zase tady, v Evropě, už ne jako šašek ale jakožto spisovatel, a moct si dovolit aspoň nějakou dobu nic nepsat a nepřemýšlet. (Zatím mi to jde dost blbě, ale to doufám brzy přejde, je to asi taková ta setrvačnost, spíš než závazek vůči pořadatelům.) Není se tomu proč divit, každý člověk mě nevyjímaje chce mít hlavně klid, aby ho všichni nechali na pokoji. A zdejší prostředí se mi zdá být synonymem pokoje a pohodlí par excellence.

Jenže, co můžu udělat, jsem tady cizí se vším všudy, o deset let cizejší než tenkrát. S mým rodným velkoměstem si nějak zvlášť dobře nerozumíme, dostávám tam často i přes držku, jenže je to moje město, jedině tam mi připadá, že všecko, co dělám a co píšu, má nějaký ani ne smysl, ale bezprostřední vztah k okolí, má co dělat se zbytkem života toho města, okamžitě se stává jeho součástí. Dotvářím tam tu jeho roztodivnou faunu, možná že zrovna teď tam chybím, i když upřímně řečeno po mě tam neštěkne pes, jenže já si to holt myslím a nic se s tím nedá udělat. Jakákoli pitka či bitka na rohu ulic Zaprděné a Prostopášné se mě týká víc, než jakákoli sebevětší kulturní událost v libovolném městě světa. Proč to tak cítím, netuším.

Takže zaplaťpámbu za ten nevzrušivý život v nezajímavé zemi. Mohl jsem dopadnout mnohem hůř. Vůbec jsem tady nemusel být, mohl jsem už dávno ležet mrtvý pod drnem, ať už kvůli drogám, AIDS nebo chlastu, prokletý básník si dnes může vybrat. Jsem šťastný, že jsem se mohl do Evropy zase podívat, i když ne na jaře, jako tenkrát, tak aspoň v zimě, zato na celé tři měsíce. Po deset let, co uběhly od té návštěvy Holandska, jsem o tom snil skoro každý den a ani na vteřinu jsem nevěřil, že se mi to povede. Málem se ze mě stal snílek na způsob Alexandra Grina, který namísto toho, aby byl neúplatným kronikářem své doby a společnosti, se na ně zvysoka vysral a psal jímavé příběhy o neexistujících zemích a lidech...

Dnes už to můžu říct: nehledě na mou tvůrčí bezradnost tenkrát v Holandsku to byly nejšťastnější dny mého života. Možná, že právě to se mi na tom líbilo: že nemůžu a tudíž nemusím psát. A také proto, že jsem byl přece jenom o deset let mladší než dnes. Kdyby existovala možnost vrátit se v čase a podívat se na svůj život jako na jeden nekonečný záznam skryté kamery, díval bych se na to, jak sedím v Holandsku na balkoně u moře a popíjím kafe... Nerad bych se díval na životy druhých, bývalých milenek, kamarádů, rodičů, sousedů – nemám rád překvapení, ani mě ti druzí vlastně nezajímají, přesto že většinou jsem nucen vyprávět právě o těchto životech kolem mě, jelikož můj vlastní si žádnou pozornost nezaslouží... Já bych ten svůj záznam klidně zničil, pokud bych dokázal zachránit tu jedinou scénu na balkoně u moře... Škoda, že nejsem básník ani filmař, takže se mi to určitě nepodaří.

Dozvěděl jsem se od známých v Interpolu, že pension „Dům spisovatelů“, vlastně dvoupatrová dřevěná chata na zasněženém horském svahu, patří jakési záhadné soukromé firmě, jež nabízí své služby přes inzeráty v literárních časopisech celého světa. Jeden z nich, vzpomínám si, jsem jednou i četl: „Dochází vašemu autorovi inspirace a nápady? Opakuje se a neplní podmínky kontraktu? Doporučte mu návštěvu našeho odpočinkově-pracovního tábora...“ Zní to jako fór od WoodyhoAllena, jenže mně vůbec není do smíchu, to mi věřte.

Jsem zatím pořád ještě příliš rozrušen, než abych dokázal nad eventuálním obsahem mé nové knihy přemýšlet. Představte si, ti pitomci mi na Wolfovo přání sebrali i mobil! Ještě že mě nenavlékli do nějaké uniformy a nevytetovali na předloktí žádné číslo. Poprvé za posledních 15 let jsem se ocitl v situaci, kdy nemůžu večer zavolat půvabné fanynce a přečíst jí novou kapitolu knihy, jejíž hrdinka je údajně opsaná z ní, nemůžu dát několik laskavých rad mladičké studentce, která píše diplomku o filozofické dimenzi mého raného díla, nemůžu poklábosit s úspěšným kolegou nebo filmovým režisérem či domluvit si schůzku s kritikem, kterému u luxusního oběda na můj účet vynadám za přílišnou nevšímavost ke kladným stránkám mých románů a doporučím mu příště napsat vstřícnější recenzi, pokud sám chce u mého nakladatele něco vydat... A to nemluvím o mnoha jiných službách, které je společnost připravena poskytnout za peníze svému opěvovateli. Večeře z oblíbené restaurace, erotická masáž, lístky na koncert nějaké zámořské hvězdy – to všechno si nemůžu dovolit objednat, stejně jako nemůžu zkontrolovat ani stav mého účtu. Není tu ani internet, takže nejenže nemůžu navštívit svoje oblíbené pornostránky, které mě už tolikrát podržely v životní krizi, nebo pokochat se zbrusu novými návrhy na obálky dalších překladů mých knih, ale musím chodit do kaváren, abych se vůbec dozvěděl, co se děje v mé rodné zemi a čerpat náměty z kusých internetových zpráv. A to po mně chce, abych napsal zajímavou knihu ze současnosti? O skutečných lidech? Ale proboha, kde je mám potkat? V místní hospodě? Zde přece není Thajsko, není tu dost nápadů ani na pořádný cestopis, vždyť naše matička vlast je za humny... Jen tak na okraj: že bych se mohl pokusit odsud utéct?

Ale to není zdaleka všechno, co mi tady vadí: nemůžu si vzít s sebou do bazénu, solárka nebo fitka ani ten jejich erární notebook, který je přikován ke stolu elegantním pozlaceným řetízkem, zatímco stůl je namrtvo přišroubován k podlaze. Jak jim mám vysvětlit, že to jsou místa, kde se mi nejlíp tvoří a kde odposlouchávám drtivou většinu svých dialogů? Dokonce s sebou musím tahat zápisník, jako před 15 lety! Ale co naplat, hned jsem se přesvědčil, že až na svůj autogram nic už propiskou napsat nedokážu – jsem totiž profesionál, pokud jste zapomněli...

Takže mi zbývá jen ten jejich notebook (kéž by tam měli instalovaného kromě Wordu aspoň solitéra! To bych mohl napsat příběh na základě kombinace karet, jako Borges nebo Calvino...). Jenže ve svém pokoji nemůžu psát vůbec, a to kvůli svému sousedovi, který bydlí ve vedlejším apartmá. Řeknu vám, je to divný brouk. Typický bezejmenný nýmand, který se i ve třiceti ještě pořád musí považovat za nového Burroughse, myslím tím toho feťáka, nikoliv geniálního autora „Tarzana“, Tarzanovi spíše odpovídá jeho zevnějšek – nebo že by to byla rafinovaně promyšlená image? Bude to asi jeden s těch nonkonformistů, s nimiž se nakladatelstvím pracuje nejhůř. Po celý den buď chrápe, a to strašně nahlas, anebo zpívá, což je ještě horší. Největšího hlasového rozpětí dosahuje přesně v hodinách, které jsou pro intelektuální práci nejplodnější, to znamená kolem sedmi ráno, kdy se pomalu chystá ke spánku, zatímco já se snažím soustředit na otázku, o čem vlastně ta moje nová kniha má být. Jenže kvůli řinčení prázdných láhví bych stejně neuslyšel jedinou vlastní myšlenku, kdyby se u mě náhodou objevila. Mám se kvůli němu pokusit vykrádat sebe sama? Anebo, že bych si troufl na historický román o posledních dnech Napoleona ve vyhnanství? Nevím, to není zrovna moje parketa, ten žánr mají mnohem líp zmáknutý jiní...

Zkrátka, nic horšího se stárnoucímu mladému spisovateli přihodit nemůže. A tímto končím, pro dnešek mám toho psaní už plné zuby – měl bych vlastně vyhlásit Wolfovi stávku po příkladu hollywoodských scénáristů. Půjdu si zalyžovat, možná že tam ulovím námět na love story s nějakou snowboarďačkou, to dneska letí.

Po ránu (je vlastně odpoledne) sedím v kavárně, do které, jak jsem se přesvědčil na vlastní oči, chodí i můj soused, ale hned, jak jsem se objevil, udělal grimasu zaneprázdněného člověka a vytratil se. Tím líp. Sedím tady se zápisníkem, zatímco moji dobře oblečení místní vrstevníci si hrajou s počítačovými myšmi, jako by to byla dětská autíčka, a ostošest pracují palci, poskytujíc erotickou masáž svým mobilům. Ani trochu jim nezávidím, i kdybych možná měl. Když jsem tak chvíli koukal na svého souseda, který se od nich nijak zvlášť neodlišuje, pochopil jsem, že on je na svoje zaměstnání skutečně pyšný a zřejmě platí i daně. Nemůžu o sobě říct ani první, natožpak druhé. Je, narozdíl ode mě, poctivým členem společnosti a žádný Platón by ho odsud nedokázal vyhnat.

Možná bych měl i já poslat někomu mail? Matce? Ta počítač nepoužívá, ostatně doma žádný nemáme. Tomu, kdo mě sem poslal? O čem? Že kromě těchto narcistních zápisků jsem ještě nezplodil ani řádku? To se pěkně sekli s tím závazkem, abych napsal něco na objednávku. To jsem v životě nedělal a neudělám.

Vážně nevím, o čem bych tady mohl psát. I když zde nepochybně také existuje příležitost setkat se s dojemným příběhem. Například včera jsem se seznámil s místní prostitutkou – jak jinak, byla od nás, normální venkovská holka, co tady mají možnost legálně provozovat svůj byznys. Nějakou dobu pracovala u nás v hlavním městě, takže jsme měli i nějaké společné známé, také ovšem prostitutky. Na sex teda, musím se přiznat, nedošlo, jelikož jednak jsem byl už příliš nalitej a jednak mi přišlo líto dávat prachy za něco, za co bych doma nedal ani vindru, ale zato jsme kecali a zpívali písničky až do rána. Doufám že se mému sousedovi líbily. Zvláštní, ještě nikdy jsem nic neměl s ženskou, která by uměla zpívat – a to z důvodu, že zpěv a myšlení u představitelek něžného pohlaví zřídkakdy jdou dohromady, aspoň tedy v naší vlasti. Ale byla to skvělá společnice. Dokážu si představit, že kdybychom se seznámili doma, nejdřív by přišla s tím, že je těhotná a že si ji musím vzít, pak by po mě chtěla nejdřív peníze na potrat a pak na alimenty... Tady naopak jsme byli nejlepší kamarádi. Nic moc nového jsem se o zdejším způsobu života kněžek lásky od ní sice nedozvěděl, ale mohl jsem jí aspoň vyprávět čerstvé anekdoty, což je to jediné, po čem se jí tady stýská. Místní prý nemají smysl pro humor. Nakonec mi málem z toho nadšení dala zadarmo, ale musel jsem zdvořile odmítnout. Slíbil jsem jí, že napíšu novou povídku na téma „human trafficking“ a že ona bude její hlavní hrdinkou. Pak jsem si ale vzpomněl, že nějakou podobnou povídku od jednoho místního autora jsem četl v jednom z našich tlustých časopisů a na ten svůj tvůrčí záměr jsem se raději vykašlal.

Ale teď vážně. Od včerejška se třesu hrůzou: budu muset mluvit na setkání se studenty o literatuře mé vlasti. Není nic horšího, než prezentovat svou vlast v zahraničí, to jsem kdysi četl u Cortázara a zcela s ním souhlasím. Ale co naplat, vyhnout se tomu nedá – to je podmínka organizátorů, co mi platěj ten pobyt. Nu což. Kdyby to jen bylo bez překladu... Ale já zdejší řeč neovládám a moje angličtina je stejně pofidérní, jako moje psaní. Takže to setkání se prodlouží minimálně třikrát, když do toho započítám čas na moje přemýšlení, smích publika a zdvořilostní aplaus, který bude následovat po přečtení mé povídky... V takových chvílích si vždycky říkám: proč neskládáš písně, chlape? Mohl bys zazpívat. Proč se nenaučíš nějakou pořádnou světovou řeč? Mohl bys aspoň vyprávět vtipy.

Zkrátka, budu muset mluvit a odpovídat na otázky. Co bych tak mohl o své vlasti říct? Pokud se omezím na kulturu, tak nic. Normální venkovská společnost. Nijak zvlášť exotická, nijak zvlášť zajímavá. Nemá ani pořádnou národní kuchyni. Fádní hudba, fádní dějiny. Proto se s takovou radostí a lehkostí toho všeho vzdali ve jménu dravější kultury agresivního a početnějšího souseda. Moudré rozhodnutí. Také pokoukávám po nějaké vyspělejší kultuře, jenže bohužel žádná mě zatím nepotřebuje. Ale jako nápad je to rozumné, změnit azbuku na latinku nebo dneska už klidně i na hieroglyfy... Pomstít se kolegům ve vlasti za jejich dlouholetou nevšímavost...

V podstatě, musím přiznat, že nemám co říct. Nic mi nepřipadá důležité. Dalo by se aspoň rozpovídat o lidských právech. O tom, jak tam u nás na ně všichni lidé kašlou, protože mít něco jako práva jim připadá divný, stejně jako mít velké peníze. Jsou lepší věci. Manželka, milenka, auťák, barák, děcka, papír z vejšky, že nejsi úplnej vůl – to všecko se tam dá sehnat skoro zadarmo. Politika – nezájem. Vždyť je to podvod. Proto není divu, že většina straní tomu, kdo umí podvádět nejlíp. Divný by bylo fandit týmu, který nikdy nic nevyhrál.

Další tématický okruh je ještě složitější: co teď píšu. Nad čím pracuji. Pane bože, kdo to vymejšlí? Jak bych to mohl někomu sdělit, když to neumím vysvětlit ani sobě? Nemám páru, nad čím teď pracuji. Hlavně píšu tady ty zápisky, které nikdo nevydá. Jednou bych chtěl napsat román. Je mi fuk, o čem to bude. Klidně i o životě topmodelek nebo na nějaké jiné téma, o kterém vím kulový. Sakra, kdybych psal básničky, aspoň bych byl za exota, takže by se mě ptali na to, jak se kloubí rozum s citem, metafora s rytmem a takové blbosti... Ostatně, mám ještě čas na přípravu... Pár bych ji napsat stihl, jenže kdo to bude překládat?

Takže zpět k národní literatuře. Ano, jsem s ní obeznámen. Stejně povrchně, jako se vším ostatním v životě. Nemyslím si, že je nějak extra zajímává. Není nijak zvlášť vyhraněná: není to ani typická východní literatura. Řečeno s Crocem, jména našich autorů jsou jen pseudonymy autorů evropských. Svatá pravda. Nu což, žijem v postmoderně. Každý může kopírovat, koho chce, a nic mu za to neudělají. Někdo dělá do Houellebecqa, někdo do Nabokova, někdo i do Sienkiewicze, prosím. Akorát je poněkud smutné, že nikdo není nenapodobitelný. Já jsem se ale zatím pro nikoho nerozhodl. A tak nedělám v podstatě nic – aspoň bezpečně vím, že žádná literatura to není, natožpak umění. To, že jsem tady na pozvání jakožto spisovatel, nic neznamená. Takových tam je. Prostě se ukázalo, že i takový nýmand jako já může mít konexe. A dost, nebudu nad tím přemýšlet, protože stejně to dopadne úplně jinak. V každém případě moji přátelé ve vlasti budou nejspíš litovat, že mě sem poslali... Nemůžu jim slíbit, že nezkazím místním představu o typickém nadějném autorovi z nedemokratické země, pokud nějakou mají...

Telefonoval jsem z budky Wolfovi a vyhrožoval jsem mu sebevraždou, pokud mě odsud nedostane nebo mi sem aspoň nepošle nějakou z mých nebo klidně i jeho milenek. Hrozil jsem mu Haagským tribunálem a soudem pro lidská práva atd. Nezabralo to. Prý je vázán kontraktem s hostitelskou firmou. Prý, že jsem se měl v posledních létech příliš dobře a že tvůrčí pobyty v Kalifornii mi už nemůžou prospět. Praštil jsem sluchátkem, jelikož na nějaká vysvětlení jsem neměl nervy ani drobné. Ten pitomec stejně nikdy nepochopí, že příčinou ztráty zájmu o má díla v zahraničí nejsou moje díla samotná, která se od mých předchozích děl, nalejme si čistého vína, až zas tak neliší, ale ztráta zájmu prachatého a přežraného Západu o naší kulturu obecně. Už pro ně nejsme problém, nebouříme se, nebojujeme, tiše jsme se přidali k rodině evropských národů a význam naší literatury je dneska značně menší nežli význam naší kuchyně, bílého či jiného masa nebo i jiné produkce. Jak by tomu mohlo být jinak? Přece se říká, že literatura a kultura obecně jdou v popředí ekonomických vztahů mezi zeměmi. No a teď už ekonomika kulturu nepotřebuje. Teď už pár let je tomu spíš naopak. Kultura si na sebe musí vydělat sama. Pokud se stát ještě stará o propagaci literatury v zahraničí cestou jakýchsi čtení nebo besídek, dělá to proto, že nějaký náš velký podnik potřebuje reklamu, aby se mu zase trochu zvedl prodej.

Stejné je to s filmovými přepisy mých románů, které jsou čím dál více nucené orientovat se na domácí trh. Proč jinak žádný náš film už řadu let nevyhrál žádnou cenu? Řekl bych, aniž bych mu chtěl ukřivdit, že se stal příliš uhlazený, příliš evropský, příliš nekonfliktní a vlastně neambiciózní – paradoxně, toto nejsou má slova, ale citát z recenze jednoho břídila na mou poslední knihu. Mám někdy pocit, že jediný důvod, proč se u nás ještě natáčejí filmy, tedy kromě peněz, je to trapné každoroční show, během kterého náš národ může vidět všechny svoje oblíbené šašky pohromadě. A přece jenom se našemu filmu vede mnohem líp než literatuře. Já, abych se aspoň trochu cítil jako hvězda, musím dřít několik měsíců ročně u počítače, zatímco oni se jednou omylem dostanou do záběru a už neslezou ze stránek bulvárních časopisů až do smrti. Namísto velkých festivalů musím absolvovat taková ta drobná setkání se čtenáři v zahraničních kulturních centrech, na která přijde maximálně několik desítek lidí, a to ještě většinou pramálo solventních. Říká se o mě, že jsem nejpřekládanější a nejčtenější současný autor svého jazyka. Jenže co je to můj jazyk? Recenze anglického překladu mé knihy se nikdy nedostane na stránky Times, natožpak New Yorkeru... Takových literárních hvězd jako já je v celém světě tolik, jako skutečných hvězd na jižním nebi, které jsem měl to štěstí pozorovat loni v Peru. Nevede se mi špatně, ale cítím se asi tak jako podnikatel, který bezpečně ví, že se nikdy nedostane na stránky Forbes. Takže vím, že zas až tak výjimečný nejsem, prostě stroj literárního byznysu funguje dál, a já, jakožto kolečko, které se v něm točí už pořádnou řadu let, začínám z něj pomalu vypadávat... Už nejsem ta naděje, která to jednou nandá všem konkurentům, to jsem propásl. Cítím se přesně jako ten boxer z filmu „Pulp fiction“: už mi 10 let není třicet. Možná že jsem toho neměl tolik číst, neměl jsem se pořád ohlížet na svý velký předchůdce, možná že jsem měl napsat něco ze života méně obyčejných lidí, možná dokonce ze svého vlastního života... Nevím. Jediné, v čem můžu tomu svému úchylnému sousedovi závidět, je to, že on to zklamání má ještě před sebou, i když vypadá na 40 už dnes. Ona totiž ta industrie má své zákony, proti kterým nic nenaděláš, i kdybys byl sebevětší génius. Mládí vpřed, staré osvědčené značky se za pár let už nenosí. Všichni dělníci pera dopadnou stejně jako já, dřív nebo později, jak se to stalo mnoha hollywoodským hvězdám.

No, všichni možná ne, ale téměř všichni, až na pár vyvolených. Musím se přiznat, že nejtrapnější zážitek mého života bylo setkání s jedním velice slavným zahraničním autorem, jehož zde samozřejmě nechci jmenovat. Bylo to v nejdražším pětihvězdičkovém hotelu v Berlíně, kde bydlel. Wolf měl co dělat, aby tu schůzku zařídil: domluvil se s jeho nakladatelem, že tento věhlasný autor letmo pochválí mou knihu ve svém článku, nebo napíše krátkou předmluvu k vydání překladu mého románu v jeho vlasti, nebo se aspoň nechá se mnou vyfotit... Nic z toho se ale nepodařilo, až na tu fotku, která se pak dostala u nás do několika novin, což Wolf považoval za velký úspěch. Věhlasný autor byl rozmrzelý a ospalý (bylo 6 hodin večer) a nedokázal pochopit, co se po něm chce, a jelikož na svém nakladateli není až tak závislý, jako já na Wolfovi, rovnou mu řekl, že ať se s tím svým nápadem jde bodnout. Prý, že nikdy ode mě nic nečetl a číst nebude, nezná mě, nemá o mě žádné reference od kolegů, kterým důvěřuje, a vůbec že se mu včera večer na chatě v Alpách ošklivě zranila kočka, kvůli čemuž se tolik vystresoval, že musel celou noc popíjet s kurvama. Ještě že jsem se od něj dočkal vlažného stisknutí ruky a ještě vlažnějšího autogramu v jeho posledním světovém bestselleru. To vám řeknu, to jsem pocítil svou opravdovou bezvýznamnost na plné pecky! Dokonce jsem se musel sám sebe ptát, proč vlastně žiju? (Což u skutečného velkého spisovatele je přímo nepřípustné, ne-li sebevražedné). Ale žádný div to pochopitelně nebyl. Napsal jsem snad něco skutečně světaborného, co by mělo užitek pro někoho jiného než pro mě a Wolfa? Ale kromě toho zůstal u mě nejasný pocit toho, že věhlasný autor je až na ty hvězdný manýry docela obyčejný chlapík, nijak zvlášť výřečný nebo chytrý, takže chvilku jsem dokonce pochyboval, jestli to byl skutečně on a ne nějaký jeho placený a na takové nevděčné úkoly schválně nasazovaný dvojník. Sakra, proč on a ne já?, ptal jsem se v duchu. Proč on to dokázal, a já ne? Odpověď je nasnadě: protože zřejmě nemá takového neschopného managera jako je Wolf, takového nevzdělaného tupce, který by nedokázal prodat ani Bibli, i kdyby ji prodával na ulici v Salt Lake City.

Ale což, neužil jsem si za tu dobu aspoň trochu té na naší skromné poměry záviděníhodné slávy? Co mají ti takzvaně nejlepší z toho, co jsem už neměl já? Já seru na chatu v Alpách a na tu jeho kočku, my také máme pěkné hory, o kočkách, pokud jde o ženské, nemluvě. Nebyla ta moje životní strategie (málem jsem napsal tragedie) nakonec úspěšná? Wolf samozřejmě tvrdí, že byla, jenže uprostřed té celé dolce vita mě někdy přepadne uvědomění toho, že to už nejsem ten skutečný já, že můj opravdový a zcela obyčejný život skončil před nějakými 20 lety, a že tento 40letý rádoby úspěšný spisovatel, jež píše jeden román za druhým, je někdo úplně jiný, než jsem já, kterého to všechno už tolik nebere. Samozřejmě, jsem dost chytrý na to, abych nemusel dělat to, co mě nebaví, ale není tato bezprostřední výhra nad životními podmínkami jen Pyrrhovým vítězstvím? Neskončím snad stejně jako všichni ostatní, ve společném hrobě zvaném dějiny nebo období nebo epocha, jak je libo? Proč jsem se je tedy tolik snažil převálcovat?

V hloubi duše vím, že mám stejně pravdu já, a ne ten světový náfuka. Literatura je něco, co je aktuální tady a teď, příští generace ji nikdy úplně nepochopí, to jejich hodnocení vždycky bude jen čirá spekulace. To nakonec říká i Kundera, ne? Budoucnost nemá právo nás posuzovat... A vůbec, proč se kurva mám donekonečna každému omlouvat za to, že jsem našel svůj vlastní způsob, jak být úspěšný? Jen proto, že v naší zemi jakýkoli úspěch vyvolává jen zášť, závist a posměšky? Obzvláště u těch, kdo nikdy nic sami nedokázali...

Víte, co na mém psaní sere všechny ty přemoudřelé kritiky z tlustých snobských časáků? Že jsem vtipný. Žádný Woody Allen, to ne, ale dokážu vymyslet pořádný gag. Kromě toho, nemusím šátrat po slovnících, abych použil nějaké módní slangové slovíčko, mám je všechna odpouslouchaná přímo ze života, od herců, novinářů a politiků, se kterými se pravidelně stýkám. Ono totiž babrat se donekonečna v otázkách lidské osamělosti dokáže kdejaký blb, ale vymyslet nějaký pořádný příběh, který by přímo voněl po člověčině, jak ji známe tady a teď, to je pořádná věda. Samozřejmě, že mám svou úroveň, neklesnu tak hluboko, abych začal psát jakési mystické thrillery, fantasy nebo historické detektivky a la Umberto Eco nebo Boris Akunin. I ta nejvšednější každodennost skýtá nespočet námětů. Co třeba taková ta trápení ředitele vytunelované banky? Nebo vnitřní dilemata sériového vraha? Nebo potlačované mateřské pudy vycházející pornohvězdy? Nebo útrapy transsexuálního sportovce? Poctivý autor si nemůže dovolit zvysoka kašlat na lidi, kterým je nějaká klasická literatura ukradená, musí je vzdělávat a vychovávat na jim důvěrně známém materiálu, a to je můj společenský úkol a celoživotní poslání. Jsem vlastně takový buditel esteticky otupělého a povinnou školní četbou otráveného národa. Chtěl bych být jiný, něco jako enfant terrible své generace, a psát pro hrstku kritiků a takzvaných intelektuálů? Ale jděte, vždyť to nedělá ani ten kočkomil...

Mířím do hospody, ve které, narozdíl od místní kavárny, si můžu být tutově jistý, že svého souseda nepotkám. Jsou tu jen dělňasové a mírumilovní polykači piva z místních, co čumí na sport v bedně. Pravda je, že v bedně se nedá koukat na nic jiného – nekonečné babrání v sociálních otázkách a uměle vyvolaných a nafouklých politických skandálech této blahobytné a nevzrušené společnosti, seriály a dokumenty o dějinách, které zde už skončily, a o zvířatech, která vyhynula, nekonečné vychloubání se vlastními vědeckými objevy a úspěchy – to už raději fotbal nebo hokej, tam se aspoň každou chvíli něco děje, i když se vlastně neděje nic, zvlášť když na to koukám já.

Můj příchod se stal důvodem k mírnému pozdvižení mezi místními proletáři a nastartoval takové to obyčejné šuškání na můj účet, jemuž jsem naštěstí nemohl rozumět. Určitě říkali: no ne, to je ten slavný autor z Východu, co jednou dostane Nobelovku, pojďme s ním poklábosit o umění a smyslu života... Škoda, že se k tomu přes svou skromnost neodvážili, mohl bych jim vysvětlit, proč zamračeně sedí v této hospodě a proč je jim navzdory fotbalu v televizi smutno: protože, narozdíl ode mě, nemají kam utéct. Dosáhli pozemského ráje a nevědí, kam z něj – výlety do třetího světa nebo do USA se nepočítají, jsou to pseudozážitky, jak napsal Coupland. A kromě toho nikdo v celým světě je nemá doopravdy rád, vlastně stejně jako nás, s tím rozdílem, že my nemáme ani pořádné sportovce, kteří by mohli odtajnit existenci naší země pro zbytek světa. Pozvali sem tuny emigrantů, aby jim ukázali, jak se dá žít, když se poctivě pracuje, ale nedokázali tyto emigranty přimět, aby za to byli nějak zvlášť vděční, natožpak vlili do jejich žil nějakou novou víru (nemyslím tím islám). Jsou podle mého názoru stejně v koncích, jako ten můj kolega-soused, to dokážu říct i na první pohled, je jim to vidět na očích. Mají úplně všechno, kromě lásky, štěstí, smyslu života – zkrátka, všeho, nad čím se během svých životů naučili se nezamýšlet. Proto ten jejich fotbal v televizi a dokumenty o třetím světě, o kráse lidských pudů a o permanentně se zvyšující délce života: je třeba je uměle motivovat, aby aspoň jednou týdně dostali náladu na sex s manželkou. Ale moc to nezabírá, jelikož to vypadá, že stejně vymírají – oni totiž preferují fotbal a pivo. Proč se tedy divit, že se kultura jejich společnosti přizpůsobuje jejich požadavkům, tj. konzumaci fotbalu a piva? Ale to není moje věc se k tomu vyjadřovat, to už za mě udělali jiní, aniž by se tím něco pohnulo. Ostatně nadávat na většinové mravy se tady stává jakousi módou... Pardon, jsem už asi ožralý, nedávám si pozor na jazyk... Jako by ten pozor byl něco jako náhubek, který by se na jazyk měl jaksi namontovat...

Neměl jsem na ten fotbal koukat: ukázalo se, že jeden z místních velkoklubů hrál proti velkoklubu anglickému, kde měl to neštěstí účinkovat jeden můj krajan. Nechal jsem se strhnout vlasteneckým pocitem a po několika vínech jsem začal hlasitě fandit Anglánům. Oproti zvyku, že mnou podporovaný tým většinou prohrává, tady to dopadlo jinak, dokonce se můj krajan blýskl gólem z penalty. Poté, co jsem začal hlasitě vyřvávat naší oficiální národní hymnu v mírně improvizované úpravě, hospodský mě upozornil, že už mi nalévat nebude. Pochopitelně, že mě to pobouřilo. Snažil jsem se mu vysvětlit, že oslavuji naše vítězství nejen ve fotbalu, ale i v druhé světové válce, a že jsem šťastný, jelikož jsem na Západě. To už pro něj byla poslední kapka: hned na to na mě zavolal policii. Asi usoudil, že jsem nějaký nelegální imigrant, co zrovna přešel přes hranici.

Policie dlouho ověřovala mou totožnost. Nemohli uvěřit, že jsem spisovatel a že jsem tady oficiálně, nikoliv jako gastarbeiter, i když něco pravdy na tom bude. Nepopírám, že vypadám jako houmlesák, ale aspoň si na nic nehraju, vlastně stejně jako můj drahý a bez nejmenšího důvodu k tomu tolik zmiňovaný soused. Kdybych na oslavu vítězství našeho týmu koupil pro všechny pivo, myslím, že by mě nechali být. Ale tak bohatý ani blbý nejsem, seru na ně a na tu jejich vrozenou xenofobii, vyvolanou zřejmě tím, že nejenže jsem fandil jinému týmu než ostatní, i když jsem k tomu měl pádné důvody, ale že jsem navíc byl v té hospodě jediný v brýlích, což už mluví samo za sebe.

A přece je v tom nehybném evropském plynutí života a la Pessoa jakási zvláštní krása! Třeba já jsem ještě v životě neviděl fotbal na třech obrazovkách zároveň! Je to asi něco jako sex se třema holkama najednou, pěkné vzrůšo (ne že bych to zrovna já zažil, o tom by asi měl spíš vyprávět můj soused), jenže hned po skončení se ve vás ozývá stejná prázdnota, jako před tím.

Přesvědčuju se, že mě tady nikdo nezná. Skutečná hvězda by se z toho měla spíš radovat, zatímco já cítím nějakou blbou úzkost. Chce se mi domů. Asi to bude tím, že neovládám zdejší řeč natolik, abych dokázal zbalit jakoukoli krásku, co se mi zalíbila, jako u nás. Není nad mateřštinu! Teprve teď a tady, v cizině, začínám chápat, jaké to mám štěstí, že mě osud dal dohromady s Wolfem a že se můžu věnovat právě tomuto povolání, které by chtěl ovládat na mé úrovni každý chlap u nás doma – mluvení, vyprávění příběhů, svádění imaginace jiných pomocí výplodů té vlastní...

Utíkám před davem cizokrajných lyžařů do svého pokoje a konečně se dostávám do pracovní nálady. Pouštím si svůj oblíbený film „Secret Window“, který jsem dokázal propašovat až sem navzdory podmínkám vytyčeným hostitelskou firmou, postupně se ztotožňuji s postavou Johnnyho Deppa a opakuji si v duchu své hlavní spisovatelské zásady tak, jak je obvykle přednáším účastníkům mých dílen a seminářů tvůrčího psaní:

“-Povyšujte se nad čtenáře, ale jako by nechtěně. Jednak mu tím prospějete, vlastně ho poučíte o něčem, co nezná, i kdyby to byla jen technika výroby gumových kecek, aspoň ho naučíte několika odborným slovíčkům; jednak ho zbavíte nebezpečného dojmu, že něco takového by dokázal napsat i sám, a to mnohem líp. Klidně s ním zacházejte jako s blbcem, ale s láskou, tedy jako s dítětem, které po vás chce každý večer jednu a tutéž jednoduchou pohádku.

-Ukažte čtenáři, co umíte. Má na to právo, jelikož právě zaplatil své vstupné do vašeho světa. Ať klidně věří, že si ho pouštíte k tělu, jenže vy sám nesmíte zapomenout, že je to vlastně spíše jeho svět, nežli váš, vězte, že po vašem skutečném světě čtenáři v hloubi duše nic není. Ovšem zabalte mu ten jeho svět do svého firemního obalu. Propůjčte jeho obsahu svou formu, ukažte, jak ta může být krásná. Očekává od vás, že mu dodáte všechno, co v jeho světě chybí: humor, lásku, naději, odvahu atd. Pak vás bude milovat jako otce nebo boha a příště si vaši knihu zase koupí.

-Nepište tak, jako byste byli evangelický kazatel s mikrofonem v ruce nebo agresivní pouliční žebrák. Nekřičte na čtenáře, toho se mu denně dostává od jeho šéfa. Neházejte mu do tváře své názory, ať si udělá svoje. Vaším úkolem je dodat mu dost materiálu pro vytvoření jeho vlastního obrazu světa. Buďte jeho zrcadlem, jelikož zrcadlo je ten nejlepší společník.

-Buďte si jistí svými schopnostmi a stylem. Nedělejte krok stranou hned po tom, co se vám ne zcela povedl gag nebo popis. Je to jako na rande s holkou: i když jste právě řekl sebevětší blbost, musíte ji umět hned odůvodnit, pak pro ní budete ještě zajímavější.

-I když třeba opisujete své postavy ze života, což začátečníkům, jako jste vy, spíše nedoporučuji, šijte je přímo na tělo oblíbeným hercům, pak i postavy budou oblíbené a režiséři budou mít méně problémů s obsazováním. Ať si kritika kolik chce říká, že všichni hrdinové vašich knih vypadají stejně a chovají se jako postavy z laciných seriálů: nenechte se zmást, jelikož o to vám právě jde, aby se vaše postavy v každodenním životě chovali jako celebrity z obrazovky. Pak se i čtenář, který se s nimi ztotožní, bude cítit tak trochu jako celebrita a nikoliv jako lůzr, kterým ve skutečnosti je.“

Uf! Zase se cítím jako pravý génius, mág slova, velitel čárek a teček, demiurg lidských osudů! Co mě skutečně baví na psaní, je to, že ať napíšu cokoli, všechna moje slova a představy se téměř okamžitě stávají maticí jakéhosi obrovského imaginačního stroje, jehož součástkami jsou moji stálí čtenáři. Jako sdílené počítače, zdají se mi být propojené v jakousi dneska už světovou síť, a můj mozek je jejich hlavní počítač. Nepíšu pro zamindrákované pubertální samotáře, takzvané „nepřipojené“, seru na ně – jsem vskutku současný a moderní autor. Cítím se jako novodobý Shakespeare, který rozdává svým hercům jejich role – oni si sami vybírají své postavy, ostatně je schválně opakuji v každé nové knize, aby moji příznivci mohli snadno poznat svou novou reinkarnaci. Připomíná to trochu real-time nebo onlineovou hru, dokonce mi to moje psaní tak trochu nahrazuje hraní počítačových her, kterému jsem propadl v době vzniku „Na nejvyšší úrovni“. Nemyslete si, my, současní autoři, máme co dělat, abychom jakž takž udrželi krok se skutečnými interaktivními počítačovými hrami. Zkoušel jsem všechno: román v smskách („Osudové vibrace“), román v morseovce („Zachraňte naše sushi“), román-chat („Románek s klávesnicí“), román ve složenkách („Přispějte na vlastní smrt“) atd. Ale navzdory tomu se o osud svého řemesla neobávám: není nad pořádnou poutavou knížku! Každý si přece chce jednou za čas odpočinout někde na pláži nebo na chatě nebo ještě někde, kam ještě nedorazil wi-fi, od unavujícího světa počítačů, mobilů a satelitní televize s nespočtem pornokanálů. (Mě samotnému teď tento svět spíše chybí, ale dokážu se vžít do pocitů obyčejných lidí, co bych to pak byl za spisovatele, kdybych to nedokázal...) A v tu chvíli ke slovu přicházím já v čele zástupů mých věrných hrdinů. Snažím se, abych mému osamělému čtenáři plně nahradil jeho skutečný svět se vším, co tam patří, ovšem s výjimkou banálních útrap, jako jsou bolesti zubů nebo impotence, a ještě ho ozdobil tím, co životům mých čtenářů většinou chybí: nějakou zajímavou zápletkou, románkem, trapnou situací, v jejichž popisech jsem uznávaným mistrem...

Kurzy tvůrčího psaní jsou další věci, kvůli které miluji svou profesi. Miluji tu zbožnost, se kterou na vás koukají mladé adeptky spisovatelského řemesla, jež na vás přitahuje vaše jméno, finanční úspěch a hlavně důvtip, obratnost vyjadřování a sečtělost, zatímco vás na nich – ta jejich naivita, nezkaženost a vůbec úplně všechno. Ach, kolikrát už jsem vlastně měl být zavřený za ohrožení mravní výchovy mladistvých a párkrát vlastně i za něco horšího... To jedině díky jejich slepé zamilovanosti do mých knih a mým příslibům, že tu příští jim věnuji nebo je v ní vylíčím, stejně jako díky Wolfovým právníkům, jsem se ještě nedostal do lapáku. A i kdybych byl přistižen – dneska je z toho obviňován v umělecké branži kdekdo a vůbec jim to neubralo na popularitě, právě naopak...

Jo, mimochodem, byl jsem na takzvaném čtení toho mladistvého devianta, co bydlí vedle mě. Dozvěděl jsem se, že je z Běloruska. Už i takové sem tahají! Ostatně, proč ne. Jsou prý také Evropa. Jenže já o nich nic moc nevím. Sakra, to východní téma je u nás pořád nějak špatně zpracované. Možná bych se s ním měl seznámit, vymámit z něj nějaké kontakty, jet tam na nějaké stipendium, musí přece něco takového existovat? Vždyť v Thajsku byl už skoro každý našinec, a tam, pouhých tisíc kilometrů odsud, je nějaká úplně jiná realita, co už my tady skoro nepamatujeme... To bych mohl zase prorazit! Ale budu ho zřejmě muset oslovit jako první – já, literární hvězda, že bych oslovoval nějakého cucáka! No nic, nějak se s tím poperu... Ale chci tam skutečně jet? Slyšel jsem o té zemi ledacos, prý tam filmují soukromé radovánky a pak je ukazují v televizi, a za jeden joint můžete jít sedět jakožto drogový dealer nebo i špión na doživotí... Že by se ze mě stal na stará kolena zpravodaj z konfliktních oblastí třetího světa? No nevím, nevím... Já jsem spíš na tu legraci, a jde-li o nějaká sociální témata, tak těch je přece dost i tady, jenže mě nikdy nějak zvlášť nelákala, nerad popisuji bídu a utrpení, to se moc dobře neprodává... Ale pokud bych se dostal jednou do politiky, což není až zas tak nemožné, tak bych možná mohl dělat ministra zahraničí... A dokonce i když nejde o politiku: dneska si nemůžete nechat zdát o žádné pořádné literární ceně, jako je třebas Cena německých knihkupců, aniž byste se vyjádřili k nějakým aktuálním problémům, ať už to jsou lidská práva, terorismus nebo životní prostředí. Vzhledem k tomu, že o životním prostředí vím kulový, a o terorismu se jakkoli vyjadřovat bojím, zbývají mi lidská práva, to znamená, nepřátelé jako Čína, Kuba, Barma, Severní Korea a potažmo i to jejich Bělorusko. Jak to že jsem si už dřív neuvědomil tuto obrovskou mezeru ve své image?

9

Dopustil jsem se velké chyby tím, že jsem pozval na setkání se čtenáři i svého souseda – od té doby mě začal zdravit. Nevím, proč jsem to udělal – asi z nějaké nezkrotné zdvořilosti, naočkované v dětství mou matkou. Ten to na mém čtení naštěstí dlouho nevydržel, odešel hned po povídce, aby na chodbě mohl potichu rozdávat autogramy lidem, kteří podezřele často chodili na záchod. Chtěl asi ukázat, že je o úroveň výš než já a že začátečníkem, jako jsem já, opovrhuje. Nu což, slibuji, že toho bude litovat: i on přece bude mít čtení za týden, jelikož i v tom našem „show-not-tell“ byznysu, stejně jako ve stolování, platí zásada „to nejlepší na konec“.

Setkání se mnou dopadlo podle mých očekávání. Kdybych se předtím býval neožral, tak bych tam asi vůbec nedokázal jít. Musím říct, že není nic trapnějšího, než poslouchat svou povídku v řeči, které nerozumíte, a snažit se přitom uchovat zdání toho, že vás to baví. Ale, jak už jsem naznačil, nebyl jsem jediný, kdo neposlouchal.

Publikum – normálka. Chlap z ambasády, určitě tajnej, který napjatě čekal, kdy už konečně kecnu něco nepatřičného, aby o mě mohl sepsat zprávu nadřízeným ve vlasti, ze které by vyplývalo, jak pilně tady pracuje a hlídá národní zájmy, což by znamenalo povýšení pro něj a zákaz vycestování pro mě. Zklamal jsem ho. Akorát jsem na něj po celou dobu cizojazyčného znění mé povídky koukal a přemejšlel, jakej má ten parchant pěknej vohoz. Kdybych byl dostudoval, mohl bych třeba i být na jeho místě. Pořádná sinecura, diplomacie. Úděl všech nadějných laureátů mezinárodních spisovatelských cen. Že by i on psal něco kromě hlášení? V tom případě mě musí nenávidět, jelikož jeho, jakožto zástupce totalitního státu, na žádná literární stipendia ani sympózia určitě nezvou, takže tam, chudák, musí chodit služebně.

Pak tam přišli študáci, kteří se chtěli přesvědčit, že politika jejich vlády vůči naší zemi je správná. Ano, je správná. Je logické stejně jako bezvýsledné podporovat několik tisíc těch, kdo se hlásí k evropským hodnotám a prohlašují o sobě, že hájí evropské zájmy. Což neznamená, že o těchto zájmech mají páru, nebo že tyto zájmy nemají být prosazovány i jinou, pragmatičtější cestou. Díky za společné projekty v kulturní sféře, bez vás by u nás nevyšlo tolik zajímavých knih, které nikdo nečte, protože jsou psané v menšinovém jazyce, který se prý má jednou stát jazykem většiny. Nevím, k čemu by to bylo dobré. Jedině snad, že bych si mohl vydělávat na živobytí jakožto spisovatel, i když si horší druh kurevnictví neumím představit.

No a pak tam ještě byli moji spoluobčané. Dílem i političtí uprchlíci. To je vždycky ta nejhorší kategorie publika. Většina o mě pochopitelně nikdy neslyšela. Ale vědí, co chtějí slyšet ode mě: povzbuzování zájmu o naší velkou, evropsky a světově významnou kulturu, odsouzení politických zločinů a antinárodní politiky režimu, výzvy k připojení k nejrůznějším peticím, projevům solidarity atd. Odešli zklamaní, stejně jako tajnej.

Ne, nejsem disident. Nikdy jsem neměl koule na to, abych vyšel na nějakou tu nesmyslnou protivládní demonstraci a odseděl si svých pár týdnů za mřížemi. Prostě jsem se narodil ve špatný čas na špatném místě. Hry tamní společnosti mě nebavily již od dětství. Jsem proti ní bezbranný, stejně jako každý jiný, ne víc, ani ne míň. Stejně jako každý mám mylnou představu, že mám na víc nebo že si zasloužím něco lepšího, než bydlet s matkou a žít ze sociálky. Ale když se tak zamyslím, jinak bych žít asi nechtěl. Chodit do práce, vydělávat prašule – to není nic pro mě. Takže jsem spokojen. Můj tamní život je zajímavý do té míry, do jaké může být zajímavý lidský život vůbec. No jo, proto ty sebevražedné motivy v té jediné povídce, co někdo přeložil do jazyka mé současné hostitelské země, a kterou jste právě slyšeli. S politikou to nemá co dělat.

Ne, nejsem známý spisovatel. Ani v takzvaných obrozeneckých kruzích, které jsou tak nepočetné, že dostat se do kategorie „nadějných mladých talentů“ může kdejaký grafoman, mě nevyjímaje. Ostatně, těžko bych jinak psal v této řeči, která mě jinak spíš svazuje. Tato řeč není uzpůsobená vyjadřovacím potřebám člověka 21. století. Jako všechno tam není uzpůsobeno potřebám člověka tohoto století. Ani já sám nejsem tomuto století nijak zvlášť uzpůsoben. Zatímco většina mých spisovatelských kolegů žije v 19. století, já bych rád žil ve století 18., abych se s nimi nemusel potkat. Také bych se vyhnul závazku sloužit svému národu. V 18. století totiž o naší kultuře ještě nikdo nic nevěděl, anebo už na ní zapomněl. Ale předtím to byla úplně jiná kultura. Asi o něco zajímavější, i když velký znalec nejsem. Právě proto, že neprokazuji dostatečnou zanícenost myšlenkami národního obrození a nepříliš se angažuji v politice, žádnou knížku jsem ve vlasti zatím nevydal.

Ne, nepíšu blog. Za což se všem přítomným omlouvám: musí ztrácet čas s člověkem, který si nemyslí, že každá jeho myšlenka stojí za zaznamenání. Alespoň se k tomu stydí veřejně přiznat a navíc je dost líný a bojácný: nedokáže si představit, že to přečte ještě někdo jiný a ještě se na to opováží reagovat.

Koho ze svých spoluobčanů-spisovatelů bych mohl doporučit? Ach jo, všechny a nikoho. Jo, zapomněl jsem: samozřejmě především toho, kdo mě doporučil sem, z čiré vděčnosti. To jsem od něj fakt nečekal. Nechtěl bych jednou napsat divadelní hru? Nechtěl. Studentské divadlo mi úplně vzalo víru v dramaturgii. Nejsem členem svazu spisovatelů? Nejsem. Koho rád čtete? To už je intimní otázka, promiňte. Ale což, je mi to jedno, tak vám odpovím. Čtu víceméně všechno, kromě detektivek, novin, červené knihovny, historických románů, tlustých časopisů, komiksů, básní, memoárů, antologií současných povídek atd. Baví mě číst deníky a eseje spisovatelů, kteří mají to štěstí, že už nežijí. Také cestopisy, nejlépe staré, životopisy rockových hvězd a filozofii, které zbla nerozumím.

Když jste tak nezajímavý, proč vás sem pozvali? A tohle už vážně nevím. To není otázka na mě. Rád bych ji sám položil organizátorům. Děkuji za pozornost.

Sakra, kdybych býval nešel tenkrát na takzvané autorské čtení mého souseda, byl bych snad ušetřen jeho návštěvy na mé autogramiádě. Toho břídila nenapadlo zeptat se mě na nic menšího než globální oteplování. No jasně, typický zhulený ekologický aktivista, zastánce multikulturalismu a svobodné lásky. Co jsem na to mohl odpovědět? Že tyto problémy mi jsou totálně u prdele? To by asi zahraniční obecenstvo nečekalo od takového pokrokového autora jako já, navíc by to bylo zřejmě na delší debatu, které jsem se chtěl za každou cenu vyhnout, a tak jsem musel zopakovat všechno, co jsem říkal, když jsem přebíral cenu „Za občanskou angažovanost“, kterou mi dali poté, co jsem podepsal jakousi petici za záchranu tučňáků, zatímco já jsem se domníval, že rozdávám autogramy. Ale i přes mou krátkou přednášku a příslib napsat na to téma další román stejně nedal pokoj: zkoumal mou znalost jejich národní literatury a mé názory co do mého literárního zařazení v současné době rozmachu postmoderny. Zřejmě mě chtěl donutit k přiznání, že vykrádám jiné. Ale právě v tom, milej zlatej, jsem skutečný umělec a vlastně realista, jelikož náš život už nějaké to půlstoletí není o ničem jiném, než o vykrádání cizích životů a nápadů, o umělecké špionáži a šmírování ostatních pro vlastní pobavení, tak proč by sakra umění mělo být jiné? Škoda, že neslyšel, jak jsem se snažil vysmát tomu jeho naivnímu zaujetí pro originalitu, jelikož začal předstírat spánek, anebo možná i skutečně usnul, nevím, každopádně klid nastal až ve chvíli, kdy začal chrápat. Okamžitě mě začali vynášet do nebes za životnost mých postav, ale já jsem byl pořád ještě dost otřesený na to, abych si ty poklony dokázal užít. Sakra, jaká životnost, já jsem je přece všechny vymyslel nebo jednoduše opsal od jiných! Jak to, že to už tolik let nemůžou poznat? Pro koho píšu – pro úplné dementy?

A vůbec, byl jsem z toho jejich zájmu otrávený, tentokrát jako opravdická hvězda. Jako by nevěděli, že literární čtení nebo festivaly jsou stvořené proto, aby i oni v malých městech měli pocit, že se tu něco děje, jakási kultura, zatímco autoři měli možnost si zařádit a zašukat na účet hostitelů, ne aby se pouštěli do trapných a bezvýsledných diskuzí s amatéry.

Jediné, o co mi během mého výstupu šlo, bylo seznámit se pokud možno co nejdůvěrněji s mou překladatelkou. Před takovými lidmi pociťuji nejen vděčnost, ale přímo božskou bázeň, jelikož se v hloubi duše stydím, že je tak trochu podvádím, a možná i proto, že mě samotného znají o něco líp než já. Vždy mě zajímalo se dozvědět, co je vlastně k překládání mých knih vede: jestli to, že se ode mě chtějí naučit psát, nebo jenom peníze, nebo prostě láska k mým postavám? No, zkrátka, nedozvěděl jsem se nic. Ta moje kouzelnice, díky jejíž jazykové zručnosti existuji i v tomto neobvykle bohatém i když na poslech škaredém jazyce, se po celý večer vymlouvala, že zítra bude muset brzy odjíždět a proto moje pozvání do sauny odmítla, záhy na což se ujala toho mého ožraly-souseda, který měl tu drzost přijít na moje čtení a ještě tam i usnout! Prý že za něj také zodpovídá jako jedna z pořadatelek, prý že jí ho svěřili jakožto úkol a mě že se ujme šéf nakladatelství, který za tímto účelem schválně do tohoto venkovského zapadákova přicestoval.

Tak tedy děkuji pěkně! Neříkám, že ta večeře v řecké restauraci a povídání o lanýžích byly špatné, ale pořád nemůžu uvěřit, že by ta moje odevzdaná nádenice byla tak blbá a nesnila o setkání se mnou... Kolikrát za život se naskytne šance přespat se známým autorem, jehož vnitřní svět a vtipné hlášky, nota bene, musí znát jako svoje boty? V takových chvílích se mi do mozku obvykle dere věčná nezodpověditelná otázka po smyslu existence, jež zní: k čemu mi všechna ta čtení, festivaly a autogramiády jsou vlastně dobré?

Včera měl setkání se čtenáři můj soused. Sakra, kdybych se býval tak neožral, možná bych se tolik neznemožnil. Napadlo mě klást mu otázky. Měl jsem nutkání trochu se pobavit na jeho účet. První moje otázka byla, co si myslí o globálním oteplování a kácení Amazonského pralesa. Nepochopil, kam jsem mířil, ostatně jsem to od něj ani nečekal. Chtěl jsem naznačit, že lidstvo si dneska už nemůže dovolit taková bohatě ilustrovaná vydání mnohasetstránkových vyprávěnek jemu podobných břídilů ve všech světových jazycích. Namísto toho, aby to uznal, ten pokrytec obsáhle vyprávěl o tom, že ekologické problémy ho trápí natolik, že dokonce hodlá v nejbližším čase napsat na toto téma „něco většího“. To patrně znamenalo „ještě většího než doposud“. No jasně, dělat se nechce nikomu, v tom má pravdu, a když mu to ostatní dovolují, tak proč toho nevyužít, že. Ostatně, co by bylo lidstvo bez literatury? Co by po něm zbylo? Současná doba rozhodně stojí za to, aby byla zaznamenána. Hrdinové všedního dne volají po svých Homérech, takoví ti skromní manažeři, bankovní úředníci, sportovci a jiní lidé, kteří jsou ochotní platit za jeho příběhy, protože potřebují, aby je někdo den co den přesvědčoval, že jejich duchaprázdná existence má obrovskou cenu.

No nic, popojedeme. Druhá moje otázka byla, jaký vliv na něj měla tvorba našeho národního epického romanopisce, kterého číst podle mě nemohl, jelikož takový blb asi není. Tady se ukázal zkušený hochštapler! Snažil se přesvědčit přítomné, že jeho tvorbu zná asi tak dobře jako já (který mimochodem poprvé a naposledy četl díla tohoto barda ještě na základní škole a pak si to navždy zakázal), ale že bohužel nedosahuje kvalit Dostojevského, což ho velice mrzí. Prý ať to neberu jako urážku, ale Dostojevský že prý měl na něj vliv mnohem větší a zásadnější. Jo, asi tak v tom, že psal narychlo, aby si vydělal prachy na bordely a kasina, to jsem mu věřil.

Ale jinak si můj soused vedl náramně, to mu musím uznat. Přítomní študáci, rozšíření o kravaťáky, se pokoušeli přebít vlnu mého zájmu o mého zahraničního kolegu mlčenlivými protesty a vyřvanými hloubavými otázkami typu „Kdy napíšete něco pro děti?“, jako by to, co píše dnes, bylo pro dospělé, ha-ha. Asi mu roste nová generace fanoušků, sakra. Divím se, že tuto cílovou skupinu ještě nepokryl. Asi není tak ukázněný dělník pera, jak se zdá. Ostatně, proč by se jinak nechal zavřít do tohoto kláštera, jemuž se říká dům spisovatelů.

Třetí moje otázka zněla, jestli se považuje za postmodernistu. Samozřejmost této otázky vyvolala u obecenstva smích. Odkud je ten chlap?, asi o mě museli říkat ti zasvěcení. Z jaké doby? Copak neví, že dnes je postmodernistou i ten, kdo vůbec netuší, o co go, to znamená, pravděpodobně, i sám autor otázky? Ale můj soused považoval za správné a slušné i zde poctivě odpracovat svůj honorář. Mlel obvyklé věci o hře, hravosti, hříčkách a prknech, která znamenají svět. Chvílemi se mohlo zdát, že jsme se s ním domluvili, jelikož to vypadalo, že moje otázky mu náramně sedí. Konec odpovědi na tuto otázku jsem zaspal, takže žádnou jinou už jsem mu nepoložil.

Probudila mě kupodivu pořád ještě mladá tlumočnice a překladatelka většiny děl mého souseda do zdejší řeči. Pozvala mě na skleničku do místní hospody. To se mi na zdejších ženách líbí nejvíc, ta jejich akčnost a nebojácnost. A to bude asi tak všechno. Ale odmítnout jsem nemohl. Ptal jsem se, jestli jsem se během čtení choval hodně nezdvořile, na což ona řekla, že vůbec ne, že i sama by se tak bývala chovala, kdyby nebyla jednou z účinkujících a v podstatě spoluvinicí celého toho trapného divadla. Svěřila se mi, že díla mého souseda z duše nenávidí, v životě nikdy nečetla nic nabubřelejšího, falešnějšího a hloupějšího, jenže musí přiznat, že ji tento plodný autor živí už řadu let, za což se mu snaží odvděčit tím, že se o něm veřejně nevyjadřuje.

Větší rozpor mezi přesvědčením a jednáním u člověka jsem si nedokázal představit, existoval jedině možná ve východoevropských zemích za dob totality. Okamžitě mi ji začalo být líto. Přiznala se, že také něco píše pro sebe a že brzy možná vydá román o osamělé překladatelce technické literatury, jehož obsah mi vyprávěla až do uzavření hospody. Nenapsaný román se mi líbil čím dál víc (jestli to nebylo právě tím, že byl nenapsaný, nevím), stejně jako ona sama – viděl jsem v ní nešťastnou lidskou bytost a la Soňa Marmeladová a byl jsem jako Raskolnikov připraven rozbít svému sousedu lebku za to, že vykořišťuje takového hezkého a bezbranného tvorečka. Nestihla mi dovyprávět poslední kapitolu, takže nezbývalo nic, než jít ke mě. Ráno odjela do hlavního města. Co se dá dělat, když už se kurvit, tak ve všem, v tom ona má rozhodně pravdu. Byl jsem její otevřeností nesmírně poctěn, rovněž jako její společností, škoda, že nebyla tak krásná, abych se do ní dokázal zamilovat. Co na tom, že tuto část příběhu jsem si vymyslel. Ve skutečnosti odjela ještě večer a vůbec nebyla nijak ošklivá, dokonce se mi líbila. Ale jedině s touto lyrickou vsuvkou, když ji patřičně rozepíšu, mám šanci, že tyto moje zápisky otiskne nějaký z dvou věhlasných literárních časopisů v mé vlasti. Nebudu přece popisovat, jak jsem se tady za tři měsíce zdokonalil v masturbaci!

Konečně jsme se seznámili s mým sousedem blíž. Zaklepal jsem u něj včera večer a kdybych u sebe neměl dvě láhve vína, možná že by mě dovnitř ani nepozval.

Dozvěděl jsem se od něj, mimo jiné, že jsem tam u nich na Východě hodně oblíbený autor, přímo symbol současné evropské literatury (jsou to jeho slova). I taková maličkost člověka potěší. Co na tom, že mě nevydávají v Rusku, jelikož tam takových jako já jsou tisíce a také by je mohli vyvážet, aspoň jsem se zachytil u těch Bělorusů, co pořád žízní po Evropě. Vyšly mi tam prý tři knihy, jenže jsem z toho neměl, pokud si dobře pamatuji, ani korunu. Na druhou stranu, vůbec se divím, že se na to našly peníze, vždyť, pokud vím, nemají ani dost peněz na vydávání vlastních autorů.

Byl, jak se zdá, úplně konsternován z našich literárních poměrů. Nechal jsem se trochu unést a popisoval jsem mu, jak se tady dobře daří skutečnému umění. Jelikož sežral slovo „umění“ i s navijákem, usoudil jsem, že žádnou z mých knih doposud nečetl. No to jsem mohl předpokládat. Asi to bude, navzdory vzhledu, nějaký skutečně inteligentní kluk, který právě váhá, jestli by se neměl vydat mou cestou. Jenže zde jsou jen dvě možnosti: buď zanechat psaní, anebo se stát mnou. Doufám, že zvolí tu první.

Jinak mě docela pobavily jeho politické názory. Prý kdysi sympatizoval s anarchismem, ale teď je to přesvědčený imperialista. Prý impérium je nejzdravější společenské prostředí, něco jako velká mafiánská rodina, s jejími hádkami, ale i vzájemnou solidaritou... Malé nezávislé státy jsou něco jako k nudě odsouzení samotáři, kteří nic nemůžou ovlivnit a dřív nebo později zaniknou. Pořádný národ by měl mít aspoň minimum imperiálních choutek. Tvrdí, že válka mezi impérii je dneska vzhledem k atomovým zbraním nemožná. Na Evropské unii mu vadí hlavně to, že jedná příliš v rukavičkách a nemá žádnou ideologii na způsob USA nebo Ruska. Nevím, asi si ze mě dělal legraci. Bude snad normální člověk uvažovat o tom, že pojede na Balkán bojovat za zpětné připojení Kosova k Srbsku? Musí být myšlenkově fakt v koncích, anebo, což je pravděpodobnější, se už definitivně pomátl z chlastu. Nedivil bych se, kdyby skončil život sebevraždou. Zajímavé je, že kdybych před 15 lety nepotkal Wolfa, mohl bych dneska pořád být tam, kde je on: v pozici zneuznaného génia který si začíná uvědomovat, že definitivně propásl svou šanci prosadit se na literárním trhu.

To jsme si ještě povídali v podstatě zastřízliva, i když měli jsme v sobě jednu láhev vína. Pak mě ten ubožák začal trápit popisem svého vztahu s mou překladatelkou. Chápete to? Taková drzost... Prý že se jí mám držet, jelikož takového blbce, který by ztrácel čas s mými knihami a ještě si dovoloval zlepšovat všechny moje nepovedené věty, jen tak nenajdu. Neušetřil mě ani nechutných (dokonce i pro mě) detailů jejich intimity, na kterou, mezi námi, zas až tolik nevěřím.

Pak došlo i na upřímnější povídání o vlastní literatuře. Svěřil se mi se svým názorem, že dneska už být spisovatel vůbec neznamená být intelektuál, natožpak umělec, jako před 50 lety, prý že je to vlastně contradictio in adiecto, ošidná záměna pojmů, která neustále mate dezorientované čtenáře. Chce-li dneska člověk být intelektuál, měl by mít zakázáno číst jakoukoli beletrii a především tu současnou, aby si předčasně nevymýval mozek hloupými smyšlenkami mně podobných retardů. Chce-li být umělec, v tom případě by měl na psaní prózy pohlížet jako na pouhé stylistické cvičení, odsouzené k povrchnosti, každopádně by neměl nic z toho publikovat, pokud se ovšem nechce stát nádeníkem a sériovým výrobcem odcizených textů, jako já. A vůbec, že má rád autory, kteří mají co říct a neschovávají se přitom za takzvané „umění“, o to víc, že na skutečné umění srovnatelné s tím Joyceovým či Beckettovým se stejně většinou nezmohou.

Poslouchal jsem ty jeho výlevy odevzdaně, aniž by se v mém těle pohnul jediný sval, i když uvědomoval jsem si, že za normálních okolností bych se měl aspoň pokusit rozbít tomuto výrostkovi držku. Ale styděl jsem se: kurva, jsou-li mým jediným argumentem moje svaly, pak má pravdu, skutečně nejsem žádný intoš, i přes tu svou důkladnou literární průpravu, do které jsem investoval ne-li víc času než do tréninku těla, jelikož dnešní doba po každém z nás nic menšího než dokonalost nepožaduje. Je vůbec možné, že by měl pravdu? Znamená to, že můj život a odkaz jsou tak totálně na hovno, jak říká?

Hned další den došlo na tolik očekávanou pitku ve dvou s mým sousedem. Tak jak to máme rádi a na co jsme zvyklí my, literáti z Východu. Bylo zřejmé, že mě teď nenávidí kvůli tomu, že ta jeho překladatelka šla se mnou, nikoliv s ním. Pochopitelně, nemohl jsem mu vyprávět, že se hrozně ožrala a že jsem měl co dělat, abych ji dopravil včas na nádraží. Ušetřil jsem ho jejích názorů na jeho tvorbu, zato jsem mnohokrát naznačoval, že jakožto milenka není o nic horší než překladatelka, dokonce možná, že tento druhý talent u ní předčí ten první. Pořád nemohl uvěřit, že upřednostnila mě, ale odbyl to větou „asi se jí zachtělo trochu té exotiky“.

Když mi konečně řekl svoje jméno, vzpomněl jsem si, že jeho knihy vycházely i u nás, vybavil jsem si ty jejich odpuzující názvy: „Vánek z řeznictví“, „Milenci z náklaďáku“, „Trapnost a čtení“. Dokonce jsem si vzpomněl, že jsem četl na jeho dílo oslavné kritiky, prý je to ironický glosátor života současné společnosti, jehož romány jsou plné laskavého humoru, zdrženlivého optimismu a nekonečného obdivu k lidské vytrvalosti. Inu, humanista. Zvláštní, jako by se k němu nedoneslo, že humanismus už na Západě nějakou dobu neletí, aspoň jak mohu usuzovat ze snobských časopisů, které sledují každý záchvěv západní literární a jiné módy. Což nic nemění na faktu, že velká evropská literatura umřela, jako kdysi zemřela římská civilizace a po ní i celá antická kultura. Je zajímavé sledovat u místních literátů a jiných lidí z branže tu neochotu si to konečně uvědomit. Řekl jsem mu, že román se zkurvil a zprofanoval, a nejvíce k tomu přispěli jeho teoretikové a la Kundera. Východoslovanské, latinoamerické, asijské, africké a jiné vlivy tuto literaturu zachrání asi tak, jako Řím zachránily barbarské kmeny.

Ani v tom se mnou můj soused nesouhlasil a začal tvrdit pravý opak. Zřejmě, po mém vyprávění o mých fingovaných sexuálních schopnostech ho moje vlast mermomocí zaujala, jelikož pod vlivem alkoholu bůhvíproč začal vyzvídat, jestli i u nás jsou pěkné baby a jestli a jak by se mohl k nám dostat na delší dobu. Jako by mi chtěl tím svým zájmem zalichotit. Asi je to úplný idiot. Marně jsem se mu snažil ten jeho šílený nápad rozmluvit. Zřejmě sám uvěřil vlastním žvástům a začal hlasitě plánovat tvůrčí služební cestu na Východ. Vyprávěl mi o tom, že se už několikrát potkal a vlastně i skamarádil s některými představiteli našich „literárních kruhů“. Pane jo, máme i jiné společné známé než tu jeho překladatelku. Jak jinak, svět je malý. Bohužel, skutečně znám lidi, co něco takového vydávají i u nás, což je další důvod, proč do těch jejich štědře sponzorovaných publikací nezapadám, jelikož nejsem „aware of any fashion“, jak to stálo na tričku jednoho zdejšího pankáče. Ale zaplaťpámbu, že společné oblíbené autory, jak se ukázalo, nemáme. Respektive, ty jeho já jednoduše neznám, těmi mými on, až na Dostojevského, pohrdá. Nic jiného jsem ani nečekal.

No tak jsem se rozhodl vzít si život. Neříkejte, že jste to nečekali. Rozhodl jsem se totiž stát se kultovním autorem. Bohužel, jinou cestu neznám. Je to samozřejmě blbost z hlediska vývoje tohoto vesmíru, který se chystám opustit a kterému je úplně fuk, jestli jsem žil nebo žiju, stejně jako je mu uplné hovno po lidstvu jako takovém. Život je jen má představa, to, co si o něm myslím já, žádný objektivní smysl bytí pochopitelně není. Tak proč bych si dobrovolně ubíral dalších 40 let existence? Jenže existence má mít nějakou kvalitu (je to zase jenom představa, co já vím, možná ve stáří budu nejšťastnější člověk pod sluncem, jako v dětství, když pominou ty všechny lidské choutky a přání a jedinou mou starostí bude, jak se nepodělat ve spánku?). A právě s touto kvalitou existence mám v poslední době obrovský problém. Zvlášť v tomto gulagu pro spisovatele. Teoreticky bych se mohl ještě zachránit, kdybych v nejkratším časovém horizontu začal zase brát antidepresiva. Jenže ty jsou na předpis a můj psychoterapeut je třista kilometrů odsud. Wolf mi ten telefon už ani nebere. Takže je nejvyšší čas vyzkoušet si svůj talent v žánru závěti. Nemyslím teď odkazování bohatství pozemského, nýbrž statků duchovních...

Jak bude po smrti? Kdysi jsem se chtěl za vydělané peníze nechat zmrazit pro budoucí generace. Jenže když jednou dejme tomu budu rozmražen, těžko jim dokážu vysvětlit, co jsem byl nebo jsem zač a proč vlastně zrovna já si zasloužím tu jejich fyzickou nesmrtelnost. Mohl bych říct, že jsem prostě dobrodruh a zvědavec a chtěl jsem jim přinést sdělení o té naší minulosti. Jenže, co já vím o té naší minulosti, zvané současnost? Že v té době žili lidé, kteří se poznávali v mých totálně falešných knihách, kteří si nechávali ode mě nalhávat, že vše spěje k lepšímu? Nevím, v mém případě stát se nesmrtelným znamená dožít se doby, kdy budu většině jenom pro smích... A to se mi zdá, že se to děje už teď, s časem to bude jenom horší... Vždyť už jsem pro smích i sám sobě... Paradoxně, umřít teď znamená vybojovat na budoucích generacích aspoň trochu úcty k mému jinak nepovedenému životu... Jenže, co je mi po jejich úctě, stejně jako po úctě dnešních lidí? Není přece jenom rozumnější založit rodinu a investovat čas a peníze do dětí, to jest bytostí, pro které vždy budu ten nejlepší, i kdybych prokazatelně byl to největší hovado pod sluncem? Zatím ještě na to mám, takže mám se sebrat a nechat toho blbnutí se sebevraždou... Zatnout zuby a napsat další životabuditelský, životabudičský, životabudovatelský příběh... Žádné sebemrskačství, pokání ani odsouzení vlastních chyb... Každý žije, jak umí a ať mu do toho nikdo nekecá... To je, když se tak zamyslím, vlastně hlavní poselství mých knih: pojďme žít dokud a jak to jde, pojďme uznat, že všichni jsme trapní šašci, a pojďme se za to nestydět, pojďme se střídat na jevišti světa a ať se dneska všichni baví na náš účet, zítra se zase my pobavíme na ten jejich a tak ať to jde dokola... Jiná pravda neexistuje, všichni ti takzvaní umělci, co vymýšlejí tu jejich vyšší pravdu jsou vlastně pouzí podvodníci, ať si oni berou svoje životy, když jim ta jejich pravda za to stojí, ať si hrají svou hru na dějiny umění, na prokleté básníky, to není nic pro mě, já upřednostňuji golf. Pro mě je důležité, aby generace střídala generaci, hodina hodinu, kniha knihu, cena cenu, partnerka partnerku, vláda vládu, výrobek výrobek, reklama reklamu, slovo slovo, pořad pořad, pořád, pořád, pořád... Ať žije klonování! To je skutečná nesmrtelnost! Že by to mohl být název mého nového románu? Heureka! Neprodleně se na něj vrhnu, jen se ještě stavím vedle a odkrágluju svého otravného a veškeré geniality prostého souseda tímto sekáčkem na maso, kterým jsem si chtěl původně rozpárat břicho na způsob toho Japončíka, jak pak se jmenoval, Yukio Mišimy – pochybuje snad ještě někdo, že nic si jiného nezaslouží? Myslím, že jej vlastně z jeho trápícího se těla vysvobodím, stejně nikdy nenapíše nic kloudného a nenaučí se ani pořádně oblékat... Tak proč by kurva ještě žil? No? Řekněte mi, proč?

Dneska ráno mého souseda odvezli do blázince, poté co se marně pokoušel dostat do mého pokoje, kde jsem naštěstí zrovna nebyl sám, ale s mou již zmiňovanou krajankou, v jejímž podnikání je mobil samozřejmostí. Zavolala na něj policii, ta ho po menší strkanici nejdřív odzbrojila a pak předala záchranářům. Asi se ten chudák trochu přepracoval, možná že hned po naší pitce začal psát tu svou knihu o cestě na Východ za poznáním sebe sama a uvědomil si, že poznávat už vlastně není co... No což, Hesse také nebyl mentálně úplně v pořádku. Co já vím, možná i v mém sousedovi pod skořápkou grafomana dřímal skutečný génius, až zas tak nemožné to není. Možná neměl štěstí na zemi nebo na dobu, kdy pro svoje přežití měl psát většinovým publikem požadované sračky. Takže je to vlastně oběť vlastníma rukama vybudované říše fantazie... Je to kruté. Myslím, že by bylo docela zajímavé ten jeho příběh takzvaně „zpracovat“... V mém příběhu by se ovšem nezbláznil a napodobil by osud některého z vlastních hrdinů tím, že by skončil život sebevraždou, jako chlap. Nicméně věřím, že on se z toho nakonec nějak vyseká. Aspoň chlastat vydrží hodně. Pokud vůbec to celé není jen součást propagační kampaně pro bulvár u příležitosti vydání jeho nového opusu...

Jo, a mimochodem, rozhodl jsem se tady zůstat. Jako že emigrovat. Jsem si vědom toho, že to bude spojeno s problémy pro pořadatele tohoto skvělého programu pro tvůrce, je dost možné, že budu tím pádem posledním z mých krajanů, kdo navštívil toto hnízdečko geniality. Mrzí mě to, ale tři měsíce, co jsem tady strávil, mi bohužel nestačily na to, abych poznal kulturu této překrásné a bohaté země tak, jak jsem si to představoval. Proto jsem nucen svůj tvůrčí pobyt samovolně prodloužit.

Ovšemže, chudák matka. Bude asi nesmírně zklamaná nevděčností svého jediného syna. Ale že bych se z lásky k ní rozhodl se vrátit, to bohužel nepřichází v úvahu. Deset let ve společné domácnosti mi úplně stačilo. Těší mě možnost, že aspoň jednou v životě jí udělám nějakou radost.

O co vlastně svým rozhodnutím, kromě tedy pověsti slušného občana, který doposud snad ještě nikdy nikoho nenechal ve štychu, přicházím? Nic mě nenapadá. O chlastačky s tamními intelektuály a bývalými spolužáky za účasti afektovaných promiskuitních studentek uměleckých oborů? Nemyslím si, že by to tady chodilo jinak, ostatně pít o samotě se mi líbí čím dál víc. O úděl oficiálně nezaměstnaného grafomana, který si přivydělává nezdaněnými překlady pro překladatelské agentury? Kdybych byl nezaměstnaný tady, tak už nikdy nic dělat nemusím. O roli věčného tleskajícího komparsu na literárních show mých povedenějších a politicky uvědomělejších vrstevníků? Nevěřím, že si někdy prohodíme role, což by bylo možná to jediné, o co bych ve své literární „kariéře“ ještě mohl stát. O každodenní ponižování v podobě zpráv oficiálních stejně jako opozičních sdělovacích prostředků, které se čím dál méně snaží aspoň trochu zastírat své lhaní a předpojatost? Myslím, že tady se o to snaží aspoň o něco více. Zkrátka, nedělám si iluze ohledně toho, jak jsem tam doma všechny omrzel, což je nic ve srovnání s tím, jak jsem omrzel sám sebe a jak oni omrzeli mě. Nepochybuji, že toto moje rozhodnutí mně a mé vlasti vzájemně prospěje.

Doufám, že s časem se mi povede dostat se do Holandska a strávit zbytek dne jakousi nenáročnou prací, zatímco zbytek večerů - popíjením v tamních hospodách, spojeným se čtením a umírněnou konzumací lehkých drog. Nemám chuť už nikomu o ničem vyprávět, rád bych se pokusil ještě něco prožít. Nenapsal jsem toho málo, jenže doposud jsem nikomu nevyprávěl o tom, o čem se mi ve skutečnosti vyprávět chtělo – mám na mysli to kafe na balkoně u moře. Já vím, že to asi vůbec nestojí za vyprávění, narozdíl od pokroucených osudů feťáků a zločinců v mém rodném městě, jejichž kronikářem jsem se pokoušel stát. Škoda, že základní knihy na toto téma byly napsané již dřív a líp, nežli ty moje, a navíc v poněkud rozšířenějších jazycích, než je má mateřština. No což, možná se nakonec naučím psát i v jiné řeči, ale k čemu by mi to bylo, když všechno podstatné o jiných už jsem myslím řekl, a na to podstatné o mě samotném není nikdo zvědavý. Takže budu nejspíš číst a snad i přemýšlet. Vzpomínat se mi příliš nechce.

Nu což, doufám, že tímto jsem splnil zadání mých sponzorů, aspoň co do počtu znaků. Trochu jsem koketoval s myšlenkou, že bychom já a můj soused mohli být jedna a táž postava v rozpětí deseti let. Nevím, jestli to není příliš opotřebovaný nápad, ale vím, že tady každopádně musím zůstat ještě i proto, abych to mohl zjistit... Takže s tímto se poroučím a s čistým svědomím odesílám v příloze do své milované vlasti tento dojemný dopis na rozloučenou... A sakra:

MESSAGE NOT DELIVERED